Když se sny stanou skutečností: Cesta, která nakonec přinesla dvojí štěstí

Čekání na dvě vysněné dcery trvalo dlouhé roky. Naše ambassadorka Daniela otevřeně v rozhovoru popisuje svou cestu za mateřstvím – cestu bolesti, ale také obrovské odvahy, lásky a podpory od manžela, který jí byl oporou po celou dobu. Na svém instagramovém profilu sdílí svůj příběh i aktuální život a stále poskytuje podporou dalším ženám, které si prochází podobnou cestou. 

Jak jste se dostala z Gennetu do Pronatalu?

Na obě dvě holčičky jsme čekali velmi dlouho – na Marušku tři roky a na Stellinku také tři. Maruška je z jiné kliniky než Stellinka. Stellinku jsme počali v PRONATALu. Ke změně kliniky nás vedly předchozí neúspěchy. Po narození Marušky jsme podstoupili další čtyři transfery, které sice skončily těhotenstvím, ale bohužel i potratem.

Měla jsem za sebou tři IVF cykly a zbýval mi čtvrtý, částečně hrazený pojišťovnou, takže jsme tomu chtěli dát maximum. Rozhodli jsme se pro změnu kliniky i díky tomu, že mě na Instagramu kontaktovala paní doktorka Nicole z PRONATALu. Napsala mi, že by mi ráda pomohla. Už jen to, že měl někdo zájem znát náš příběh od začátku, nám dodalo naději. Kývli jsme na to a vydali se do PRONATALu.

Splnila jste si sen o rodině?

Od dětství jsem snila o velké rodině. Při všech ztrátách jsem si to vynahrazovala zvířátky, ale děti jsou pro mě smyslem života. Jsem vděčná, že mám dvě holčičky. V PRONATALu máme ještě dvě zdravá embrya, ale manžel už o tom nechce nic slyšet. S Nicole nám dalo velkou práci dostat se k takovému počtu zdravých embryek. Tak mám pocit, že je tam nemůžu nechat.

Těhotenství s Maruškou bylo pro mě velmi psychicky náročné. Ačkoliv po fyzické stránce bylo vše v pořádku, po té psychické ne. Se Stellinkou jsem si to pak všechno vynahradila. Ještě v devátém měsíci jsem tu okopávala zahradu a sekala trávu. Dokonce jsme v devátém měsíci vyrazili i do Itálie. To, co jsem nedokázala předtím pochopit, jak někdo může zvládat, jsem si pak při druhém těhotenství zažila sama. Bylo to fakt krásné a po těch potratech i zasloužené.

Co vám na té cestě nejvíc pomohlo?

Můj manžel je se mnou od úplného začátku. Sice věděl, že se jednou budeme potýkat s neplodností, ale netušili jsme, že to bude tak složité, bolestivé a zdlouhavé. Obdivuji ho, že to se mnou všechno vydržel – hormonální stimulace a ztráty pro mě byly velmi náročné, které šly ruku v ruce i se změnou chování. A on to se mnou všechno vydržel. Vlastně ho nezajímalo nic jiného, než abychom byli šťastní. Byl přesvědčený, že to dobře dopadne, i když jsem mu tehdy nevěřila.

Pomohla vám psychická podpora?

Psychiku jsem začala řešit ve chvíli, kdy jsem měnila kliniku. Dlouho jsem netušila, že trpím panickými atakami a silnými úzkostmi. Myslela jsem si, že jsem jen unavená a přepracovaná, navíc po potratech. Situace ale dospěla do fáze, kdy jsem několik dní nespala. Jakmile měla Maruška kašel nebo rýmu, seděla jsem celou noc u postýlky a sledovala, jestli dýchá a nemodrá, jestli nemá ucpaný nos nebo suché rty. Myslela jsem si jen, že se moc starám.

Ale pak mi jeden kamarád řekl, že to není v pořádku a doporučil mi odborníka. A jsem mu za to nesmírně vděčná, protože od chvíle, co jsem v péči psychologa a psychiatra, je všechno jiné. Do PRONATALu jsem tak už šla vyklidněná, což podle mě přispělo k úspěchu.

Chybí vám práce, nebo si užíváte rodinu?

Z práce jsem odešla v už kolem 21 let kvůli IVF. U zaměstnavatele nebyly vítané časté návštěvy lékaře či malé zákroky. Několikrát jsem byla dokonce i měsíce na nemocenské. Až jsem nakonec byla nucena z práce odejít.

Doma už jsem opravdu dlouho. Samozřejmě pomáhám manželovi, ale za tu dobu jsem si uvědomila mnoho věcí a kariéra mezi nimi není. Mým snem vždycky byla velká rodina, spousta dětí a zvířat. Časem bych chtěla mít farmu. Teď se věnuji i psaní a ilustrování knih, především dětských. Mám totiž ráda realistickou kresbu a chtěla bych ji vrátit do české dětské literatury.

Kdy jste začala sdílet svůj příběh na Instagramu – a jak se vám daří?

Začala jsem před pěti lety. Účet už mám tedy dlouho a stále se snažím přispívat. Už to není tolik o neplodnosti, spíše o psaní knih, našich zvířátkách a dětech. Myslím si, že příběh inspiroval spoustu žen.

Stále mi denně píše desítky holek s prosbou o radu nebo o sdílení zkušeností – třeba ohledně embryoglue. A za to jsem strašně ráda. I když to vypadá, že mám tuhle „kapitolu o neplodnosti“ uzavřenou a šťastně dořešenou, můžu stále pomáhat dál.

Danielin příběh je připomínkou, že i za těmi nejtěžšími kapitolami může čekat světlo a že v beznaději je možné najít cestu, pokud na to není člověk sám. Dnes se Daniela těší ze dvou zdravých holčiček, věnuje se své tvorbě a dál pomáhá ženám, které stojí tam, kde ona kdysi. Její cesta nebyla krátká ani jednoduchá, ale dokazuje, že naděje má smysl. A někdy stačí jeden člověk, jedna věta nebo jedno setkání, aby se všechno změnilo.